Kněžství není "in" - ani mezi katolíky

Bezprostředním motivem k následující úvaze byl dnešní zážitek z jáhenského svěcení mého bývalého kolegy – učitele, který se připravuje na kněžství. Přestože nového jáhna znala řada mladých lidí, počet účastníků bohoslužby nepřesáhl průměr. Je možné, že se to mnozí nedozvěděli, a mnozí byli na dovolené. Je však možné, že tato událost mladé věřící ani moc nezajímá. – Je vůbec kněžství něco zajímavého?

Můžeme uvádět řadu důvodů, proč v posledních letech v celé Evropě kontinuálně klesá zájem mladých mužů o kněžskou službu. Už delší dobu mám dojem, že důvody rekordně malého počtu kandidátů kněžství, a to i v tradičně křesťanských oblastech (letos prý se poprvé do kněžského semináře hlásí méně uchazečů z Moravy než z Čech), nesmíme hledat pouze ve celospolečenské situaci nebo v nějaké vnitřní „krizi víry“, ale také a možná ještě více ve stavu církve, a tím myslím jak společenství věřících (farnosti), tak jejich pastýře – kněze.

Jestliže mnozí věřící a církevní představení považují za prostředek i cíl (!) křesťanské výchovy především církevní socializaci, tedy aktivní zapojení do společenství církve, ale ti, kteří „by se měli zapojovat“, vnímají svou víru spíše jako soukromou záležitost, nelze se divit, že se tyto dva pohledy skoro nesetkají. Důsledkem je, že se běžný mladý věřící zpravidla  nezajímá o to, zda se v jeho farnosti někdo připravuje na kněžství. Když se někdo pro tuto dráhu rozhodně, chápe se to jako jeho vlastní rozhodnutí, možná trochu podivné.

Student teologie připravující se na kněžství odchází do semináře – a ve společenství, z něhož vyšel, se objevuje jen občas, a to převážně při bohoslužbách, takže ho jako „svého bohoslovce“ vnímají pouze pravidelní návštěvníci bohoslužeb, a to ještě jen ti, kdo v sobě mají tradiční úctu ke kněžství. Tím se dostávám k tomu, co považuji za jádro problému: ačkoli si nemyslím, že by čeští a moravští katolíci měli malou úctu ke kněžím, zdá se mi, že poslání kněze nevnímají jako tak důležité, tedy jako problém, o který by se měl „obyčejný člověk“ zabývat. U někoho snad převládá dojem, že rozhodnutí pro kněžství v sobě zahrnuje hlavně oběť a vybočení z normálu. Situace je nadto zkomplikována odrazujícím přístupem některých kněží. Situace by se dala shrnout: kněžství není atraktivní – není „in“. Na otázku, proč tomu tak je i u aktivních mladých věřících, nedokážu dost dobře odpovědět. Považuji ale za užitečné, když se každý z nás nad tím zamyslí a pokusí se najít vlastní – osobní – odpověď. K tomu navrhuji následující otázky, které mohou sloužit jako podnět k zamyšlení:

• Je pro mě osoba kněze osobně důležitá?
• Potřebuji kněze?
• Jak hodnotím malý počet kandidátů kněžství?
• Jak bych reagoval, kdyby můj nejlepší kamarád (nebo já sám) pocítil touhu stát se knězem? A proč?
• Co by se mělo v mém životě, ale i v životě církve změnit, aby se splnilo přání (možná i moje?) mít víc kněží?

Jsem přesvědčen, že vaše osobní rozvažování o těchto otázkách může vnést do otázky povolání ke kněžství možná víc světla, než nějaké obecné úvahy. Přál bych si totiž, aby nám nedostatek služebníků církve nebyl lhostejný.