Začátky salesiánského díla v Plzni VIII.

Zjistil jsem, že jsem svoje příspěvky k historii salesiánů v Plzni v březnu přerušil - a že by bylo dobré je dokončit, takže teď přidávám další krátkou část - dokončení kapitoly o začátcích církevního gymnázia. S odstupem doby přicházím na to, že je důležité, abychom čas od času "vytáhli ze skříně" nikoli kostlivce, ale původní ideály. Řada institucí se totiž časem "usadí", což je na jednu stranu dobře - zvyšuje se úroveň i stabilita - a na druhou stranu špatně - některé věci, které jsou zásadní, mohou být zapomenuty; a pro církevní školy je stále výzvou jejich specifikum, jejich duch.

První rok na CG byl myslím nejhezčí. Velkým překvapením – a z mého pohledu trochu zázrakem - bylo, že se podařilo sehnat mladé schopné pedagogy nadšené pro novou formu práce, a navíc otevřené pro křesťanské ideály. Asi třetina studentů byla z věřících rodin a také mezi ostatními jsem našel mnoho těch, kteří měli upřímný zájem o křesťanství. Během tří let působení na této škole jsem připravil ke křtu nebo k prvnímu svatému přijímání asi třicet studentů.

Ale co bylo nejzajímavější, to byla jedinečná atmosféra, která ve škole panovala. V prvním roce jsme skoro nevnímali obvyklý odstup mezi profesory a studenty. Když se škola začala rozrůstat, mnohé se změnilo. Naštěstí jsem si mohl – díky tomu, že jsem nemusel známkovat – uchovat po celou dobu mého působení na CG jakousi zvláštní pozici. Studenti mě vnímali víc jako duchovního než jako profesora. Bylo dojemné, když se mě student z primy v hodině náboženství zeptal: „Pane profesore, mohl bych o přestávce ke zpovědi?“ Tato role měla jistě i svoje problematické stránky. V prostředí začínající pluralitní společnosti vnímali někteří studenti způsob, jak jsem předkládal křesťanství, jako něco příliš násilného. Nepatřil jsem zrovna ke schopným pedagogům, jak o tom svědčí poznámky studentky z druhého ročníku: „Pane profesore, ta vaše výuka nemá šťávu!“ Já jsem se totiž opravdu nepovažoval příliš za učitele. Spíše jsem chtěl být studentům nablízku a vnímat potřeby jejich duše, kterých si v dnešním shonu málokdo všimne.

Mezi zajímavé aktivity, které jsme začali na Církevním gymnáziu realizovat, byly tzv. meditační dny. Jako dnes si pamatuji, jak tato aktivita vznikla.

Jednoho dne za mnou přišla paní ředitelka Hrbotická a říká: „Michale, mohl bys, prosím Tě, udělat pro studenty něco jako exercicie? Ale aby to bylo i pro ty nevěřící.“ Tahle prosba mi vyrazila dech. Naštěstí ne úplně.

Pocházím totiž ze středních Čech a od dětství jsem byl ve škole mezi dětmi, které v Boha nevěřily. Já jsem byl jako věřící vychován a považoval jsem víru za velkou výsadu, za velký poklad. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že také ostatní lidé – i ti, kteří velmi přesvědčivě tvrdí, že jsou nevěřící – by rádi prožívali něco podobného jako já ve své víře. Není ale možné na ně vyrukovat s větami z katechismu nebo od nich čekat, že se budou modlit. A tak jsem hledal, co by mohlo studenty oslovit a učinit je vnímavější k duchovním hodnotám.

Paní ředitelka byla velkorysá. Věnovala každé třídě dva dny v roce, aby spolu mohli studenti něco prožít mimo školu, a dala tomu název „meditační dny“. Na mě bylo vymyslet obsah.

Obyčejně měl meditační den tři části: meditace nad nějakými diapozitivy nebo textem, diskuse o tom, nad čím účastníci přemýšleli a beseda o vztazích ve třídě. V té době jsem vůbec netušil, že se něco podobného už léta dělá v Německu a v Rakousku a že se tomu říká „orientační dny“.

            Také při meditačních dnech i při jiných akcích mimo školu jsem měl výsadu: být blízko mladým. Vzpomínám také na exkurzi do Říma v r. 1994, na výbuch v klášteře Monte Malbe a na všechno, co následovalo. Bůh mě tak zvláštním způsobem spojil s osudy některých lidí a já věřím, že to není náhoda, a děkuji mu za to.