Začátky salesiánského díla v Plzni VII.
Lobezská farnost Třetí plzeňská farnost, o kterou jsme se začali starat, měla hned od začátku několik zvláštností. Spojovala v sobě vlastnosti farnosti venkovské a velkoměstské, tradiční a moderní, shromažďovala jak starší věřící, tak i řadu mladých křesťanů, mohli bychom ji chápat jako farnost teritoriální, ale současně i jako farnost osobní. Zpočátku se nám nedařilo zapojit větší množství věřících do dění farnosti. Většinu aktivit jsme buď zajišťovali sami anebo jsme pro ně velmi obtížně hledali pomocníky. Možná to bylo proto, že málokdo tehdy chápal farnost jako dílo celého farního společenství. Zdá se mi, že zatímco rozvoj střediska nejen splnil, ale dokonce překročil moje vlastní představy, vývoj farnosti – alespoň v době mého působení v Plzni – zaostával. Jaké byly moje ideály? Představoval jsem si, že prací ve farnosti nechceme sloužit jenom pravidelným návštěvníkům kostela, ale také širší veřejnosti. Měl jsem na mysli zejména tři skupiny lidí: děti a mladé lidi, kteří „ještě“ do kostela nechodí, ale zajímají se o víru, staré lidi, kteří do kostela „už“ nechodí a ani je nenapadne, že by mohli navázat kontakt s farností (požádat o návštěvu) – a nakonec lidi, kteří hledají „duchovno“ – ti by měli vědět, že zde existuje nějaké „duchovní centrum“, kde se mohou setkat s lidmi, kteří jsou kompetentní v náboženských otázkách. Uvedené představy se nám dařilo naplňovat u mladých lidí – díky propojení střediska mládeže s náboženskými aktivitami farnosti. U starých a nemocných to bylo těžší, většinou jsme se o nich nedozvěděli. Protože jsem dlouhou dobu žil v malém městě, byla mi blízká venkovská část naší farnosti. Dodnes se při návštěvě Plzně rád projdu po Doubravce nebo Újezdu a téměř v každé ulici si vzpomenu na někoho, kdo tam bydlel nebo bydlí – a hlavou mi proběhnou vzpomínky na každodenní setkání a události, na bolesti a radosti lidí, s nimiž jsem se tam setkal. Od začátku jsem byl přesvědčen, že v této části města je mnohem větší procento věřících lidí, než chodí pravidelně do kostela. Proto jsme uskutečnili několik pokusů, jak tyto lidi oslovit. Jeden takový pokus byla vývěska střediska a farnosti na Doubravce, v parku za obchodním domem Centrum. Ohlasy nebyly žádné. Asi proto, že se vývěska realizovala podobně jako tradiční kostelní vývěsky. Dalším pokusem, který si zasluhuje větší pozornosti byly poutě u svatého Jiří. Kdo žil v Plzni, ten ví, že jediná pouť, která se v celé Plzni opravdu slaví je pouť „u Jiřího“. Nejstarší kostel v Plzni, jehož jedna část pochází z doby svatého Vojtěcha, přitahuje lidi zvláštním kouzlem místa, na němž stojí – na soutoku dvou vodních toků, od kterého se řeka nazývá Berounka. Nebýt pověry, která si nepřeje, aby novomanželé odcházeli od oltáře skrze hřbitov, bylo by to jistě i oblíbené svatební místo. Tento kostel byl ve středověku kostelem farním a také společenství věřících z Doubravky ho považuje za „svůj kostel“. V době pouti – víkend v druhé polovině dubna – se cesta ke kostelu a přilehlé louky, které patří církvi, protože je komunisté zapomněli vyvlastnit, naplní stánky, kolotoči a atrakcemi. Není tedy divu, že jsme si záhy začali lámat hlavu s tím, jak této pouti vrátit aspoň zčásti náboženský charakter. V letech 1993-1995 měly církevní oslavy poutě vždycky dvě části. První byla pěší pouť v sobotu odpoledne, druhá byla slavnostní nedělní bohoslužba na louce pod kostelem. Obojí mělo spojit tradiční prvky – pouť, bohoslužba – s křesťanstvím, jak jsme ho tehdy prožívali. Pouť byla koncipována jako procházka podél řeky Úslavy a klidnějšími částmi Doubravky. Začínala v kostele sv. Martina a Prokopa v Lobzích a končila v kostele sv. Jiří. Cestou bylo několik zastávek, na kterých se účastníci modlili za obec, ale i za přírodu. Atrakcí pouti byl pan Josef Šůs, který doprovázel průvod jako sv. Jiří na koni a v brnění. Poutní bohoslužba neměla mnoho zvláštností. Významné ovšem bylo, že se jí zúčastňovali důležití hosté – jednou předsedal pan biskup, podruhé se zase zúčastnili naši přátelé z Řezna a mladí lidé z Ackermanngemeinde. V roce 1994 vznikla další tradice, která se dochovala až do nedávna – rockový festival „Plzeňská hudební žižeň“. Tento festival byl významný tím, že to byla asi první akce, kterou si z větší části organizovali mladí lidé sami. Byl to vlastně jeden večer, při kterém se na pódiu na louce pod kostelem vystřídalo větší množství rockových kapel, které měly více či méně křesťanské zaměření. Mladí lidé byli rádi, že mohou hrát a poslouchat hudbu, která se jim líbí. A já jsem byl rád, že můžeme lidem ukázat, že rocker může být současně křesťanem a křesťan rockerem. Přál bych si, aby obyvatelé obvodu Plzeň 4 věděli, že kostely v Lobzích a Doubravce tu nejsou jenom pro malou skupinu aktivních křesťanů. Přál bych si, aby věděli, že příslušníci této malé skupiny mají pro ně otevřené srdce a že s nimi sdílejí radosti a bolesti, a to tím způsobem, že se za ně modlí. Přál bych si, aby věděli, že v salesiánském středisku najdou porozumnění, ale i odborníky na problémy lidského ducha a jeho hledání cesty, která stojí za to jít. Církevní gymnázium(Následující vzpomínky jsou obsaženy v ročence k 10. výročí Církveního gymnázia v Plzni.)Jak jsem se už zmínil, seznámil jsem se krátce po svém nástupu na Arciděkanství do Plzně s paní profesorkou Janou Hrbotickou.Chodila nás - kaplany z arciděkanství - učit němčinu. Žili jsme ale v převratné době, a tak jsme často místo němčiny mluvili o plánech do budoucna. Mou touhou bylo založit v Plzni salesiánskou komunitu, která by realizovala myšlenku zakladatele salesiánů dona Boska – být zcela k dispozici mladým, a to zvláště těm, kteří to nejvíc potřebují. Paní profesorka měla konkrétnější vizi: založit křesťanské gymnázium. Někdy v březnu 1990 jsme se domluvili, že bychom mohli jít do projektu společně: ona by se starala o školu a já spolu s ostatními salesiány o internát a mimoškolní činnost. Také jsme začali po domluvě s mými představenými podnikat konkrétní kroky: zajímali jsme se o možnost získat vhodný objekt a kvalifikovaný personál. Bohužel ani ne do dvou měsíců bylo jasné, že z našeho společného projektu nic nebude. Ukázalo se, že velká slova těch, kteří nám slibovali pomoc, vyšla naprázdno.Sám jsem moc nevěřil v reálnost projektu církevní střední školy. Nevěřil jsem totiž, že se podaří získat pro takovou školu dostatek učitelů. K tomu podle církevních předpisů by měli být učitelé církevních škol lidé věřící.Paní Hrbotická nadále učila na gymnáziu, které se později přejmenovalo na Masarykovo. Svou vizi církevní školy však nepustila z hlavy. A to ani ve chvíli, kdy se několika lidem málem podařilo tento záměr takříkajíc „vytunelovat“ – jeden muž, který měl s církví jen velmi málo společného, se nechal jmenovat ředitelem dosud neexistujícího Církevního gymnázia. Ale i tato epizoda brzy skončila a od začátku roku 1992 začínalo být jasné, že se Církevní gymnázium stane realitou (tentokrát už ne jenom virtuální!) a Jana Hrbotická jeho ředitelkou.Mezitím se rozvinula činnost Salesiánského střediska mládeže, a tak jsem o vývoji této myšlenky slyšel spíše jen na našich hodinách němčiny. Přesto jsem považoval za samozřejmost, že se do činnosti školy zapojím. A tak jsem se stal od září 1992 členem učitelského sboru nově zřízené školy, i když jenom na částečný úvazek. Učil jsem v primě nepovinné náboženství a ve kvintě náboženství volitelné (tenkrát se totiž vyučovaly v každé třídě dva náboženské předměty: jeden byl povinný, a to byla religionistika, a druhý byl na nižším stupni dobrovolný, na vyšším volitelný oproti etice).
Zdravím Vás, dlouho jsme o sobě neslyšeli a já jsem náhodou narazila na tuto stránku. Pamatujete si ještě na společenství z Lobez studentů z Masarykova gymnázia (Katka, Tonda, Katka II, Vlaďka, Jirka...)?<br />
Moc Vás pozdravuji! Jak se máte? Nemám na Vás žádný kontakt, tak volím tuto "veřejnou" cestu :-)<br />
Vlaďka (Kristýna)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.