Začátky salesiánského díla v Plzni VI.
„Ukrad’ nám pana faráře!“ Paní Mařenka hospodařila na děkanství ve Slaném už hezkou řádku let, ale to, co zažila v roce 1992, to by ji ani ve snu nenapadlo. „Pan farář (přesněji administrátor P. Alois Hurník) nikomu nic neřek’, staral se doposledka, jak jen moh’, přestože ho trápily ty voči, připravil i svatý biřmování a pak šel do lázní - no a pak to přišlo. Pan farář se sbalil, a že jde do Plzně, že je jako přeloženej. A vůbec se nebránil. To že jde prej ke spolubratřím. Víte, von je taky salesián. To jsou ty salesiáni. A hlavně ten ,střapáč’. Von přijel na konci června, jakoby nic, a ukrad’ nám pana faráře. Prostě ho odvez’. A bylo to.“ Nevím, zda události léta 1992 popisovala paní hospodyně Mařenka skutečně těmito slovy, či zda užila jiné slovní obraty. Jisté je, že její překvapení z odchodu P. Hurníka do komunity do Plzně bylo veliké. Slyšel jsem, že mě opravdu nazvala tím milým jménem „střapáč“. A to, že „jsem jim ukrad’ pana faráře“, to zapřít nemohu. A přece to všechno bylo mnohem napínavější, než se na první pohled zdá. Začalo to všechno někdy na jaře 1991. P. Kája Herbst jakožto ředitel tehdy ještě rozptýleně žijící pražské komunity organizoval občas společné akce. Jednou takovou akcí byl výlet do Plzně a návštěva našeho střediska. V té době toho tam nebylo moc k vidění. Přesto jsme uspořádali „exkurzi“ (tak jako při každé významné návštěvě). Prošli jsme dům od sklepa na půdu a já jsem podle svého zvyku názorně popisoval, kde co jednou bude. Pátera Hurníka líčení očividně zaujalo a prý ho už tehdy napadlo, že by se mu tam docela líbilo. Jisté je, že jsme po prvním roce práce začali přemýšlet, jak vytvořit podmínky k tomu, aby v Plzni vznikla řádná komunita a aby duchovní správa nezávisela pouze na mě jako na jediném knězi. Pana vikáře Benna jsem čas od času bombardoval dopisy i ústními žádostmi, aby poslal do Plzně dalšího kněze. Odpověď byla jednoznačná: „Nemám!“ (Přesněji řečeno: nevím o nikom, kdo by byl volný a ochotný do Plzně jít.) A tak jsem začal přemýšlet. Hledal jsem spolubratra, který by k nám rád šel. Nejdříve jsem myslel na spolubratry, kteří dosud nebyli v duchovní správě (to byli spolubratři, kteří byli v době totality tajně vysvěceni na kněze; říkali jsme jim „vágoši“). Nevím, zda jsem o tom vůbec s někým mluvil. Každopádně jsem došel k závěru, že nemám naději někoho z nich přesvědčit, aby šel do Plzně. A tak jsem začal probírat spolubratry, kteří zůstali na farách v pražské diecézi. Těch bylo jenom několik. Jediný z nich, o němž jsem tušil, že chce žít v komunitě a že by šel možná rád do Plzně, byl P. Hurník. Šel jsem tedy za ním a zeptal jsem se ho, zda chce. Myslím si, že tehdy nevěřil, že se náš smělý plán uskuteční. Vždyť tomu bránilo tolik překážek. P. Benno měl radost, že další spolubratr projevil ochotu žít v některé z nově vznikajících komunit. Proto začal hned jednat. Byl jsem přítomen jednání se světícími biskupy Liškou a Lebedou v létě 1991. P. Benno je tehdy požádal o uvolnění P. Hurníka z duchovní správy. Svoji žádost jsme podepřeli poukazem na jeho zdravotní stav, který vyžaduje, aby se šetřil, což není možné, pokud žije na faře, kde je odkázán prakticky jen sám na sebe. Oba světící biskupové chápali situaci a slíbili, že P. Alois bude uvolněn hned, jak za něj najdou náhradu. Měsíce ubíhaly a nic se nedělo. P. Benno byl několikrát za generálním vikářem. Stále nebyla za P. Hurníka ve Slaném žádná náhrada. Na mě to dělalo spíš takový dojem, že nikdo náhradu nehledal, poněvadž nikdo nevěřil, že salesiáni budou důslední a P. Hurníka opravdu ze Slaného odvolají. P. Hurník byl ve Slaném ve velké vážnosti a všichni církevní představení i věřící věděli, že slánskou farnost, která prožívala před jeho příchodem hlubokou krizi, svou houževnatou a pokornou péčí prakticky znovu vybudoval. Nebylo tedy pochyb, že jeho odchod bude pro farnost ve Slaném velká ztráta. On sám prožíval také velmi silně odpovědnost za farnost, která mu byla tak dlouho domovem. A přece si jasně uvědomoval: Jsem salesián. Moje místo je v komunitě a mezi mládeží. Zdálo se, že P. Alois zůstane ve Slaném ještě dlouhou dobu. Jeho zdravotní stav se však opět zhoršil a bylo jasné, že musí jít na nějakou dobu do oční léčebny, kde ho zase „dají dohromady“. Této situace jsme využili a P.Benno obnovil jednání s diecézí o jeho uvolnění. Bylo to snadnější, poněvadž se otázka vedení duchovní správy v jeho nepřítomnosti musela tak jako tak řešit, vzhledem k jeho dlouhodobému léčení. A tak bylo dohodnuto: P. Alois se po ukončení léčebného pobytu nevrátí zpět do Slaného, ale půjde rovnou do Plzně. Nástup se nemohl odkládat, poněvadž jsem začátkem července měl odjet do Říma a někdo musel v Plzni sloužit bohoslužby. Bylo třeba, aby si P. Alois hned po návratu z léčebny přestěhoval nejnutnější věci, „zabydlel se“ na novém působišti - a pak se uvidí. A tak došlo k tomu, co Mařenka nečekala: přijel ten „střapáč“ (jako já) a „ukrad’“ Slaňákům pana faráře. Příchod P. Hurníka znamenal mnoho pro další vývoj komunity. Komunita dostala tak svého prvního ředitele. Koncem roku 1992 byla salesiánská komunita v Plzni oficiálně ustanovena a P. Hurník byl generálním představeným jmenován jejím prvním ředitelem. „Prvofarář“ v Lobzích Kdo má rád církevní archaismy, toho slovo „prvofarář“ nepřekvapí. Já jsem se s tímto slovem setkal dvakrát v životě. Poprvé v půvabném románu Karla V. Raise „Západ“ (obraz ze života kneze 1. pol. 19. století), podruhé v dekretu z prosince 1992, jímž byla ustanovena farnost v Plzni-Lobzích. Jak k tomu došlo? Do roku 1910 existovala v Plzni jediná farnost - arciděkanství. Arciděkanství mělo poměrně velké majetky a také arciděkan měl dost významné společenské postavení; do 2. vatikánského koncilu měl dokonce právo nosit mitru a berlu, obyčejně měl čtyři kaplany. V roce 1910 se podařilo dominikánům znovu vybudovat v Plzni konvent s kostelem Panny Marie Růžencové na Slovanech. Tehdy byla zřízena nová farnost, která v sobě zahrnovala jižní část města, včetně Lobez - až k hlavní pražské silnici. Kromě kněží z arciděkanství a dominikánů se starali o pastoraci také ostatní řeholníci (františkáni, redemptoristé), ale ti podléhali arciděkanství. Tento stav trval až do roku 1950, kdy byly kláštery komunistickou mocí vyklizeny. V roce 1989, když jsem přišel do Plzně jako kaplan, působilo ve stoosmdesátitisícové Plzni oficiálně 5 katolických kněží ve 2 farnostech: pan arciděkan a čtyři kaplani u sv. Bartoloměje a P.Hýža jakožto administrátor u Panny Marie Růžencové. Při jednání na pražském arcibiskupství v srpnu 1990, na němž se poprvé oficiálně jednalo o zřízení salesiánské komunity v Plzni, byla poprvé nadhozena možnost vzniku nové farnosti, která by zahrnovala městké části Lobzy a Doubravka. Pan arciděkan Koutník se tehdy postavil proti tomu, takže se o této záležitosti přestalo mluvit. V letech 1991-1992 se velmi rozvinula naše pastorační aktivita ve středisku a v kostele sv. Martina. Za tyto dva roky bylo v našem kostele pokřtěno téměř 40 katechumenů ve věku od 10 do 40 let. Většinu těchto křtů (u katechumenů starších 14 let) musel podle ustanovení církevního práva povolit biskup - tehdy to měl na starosti biskup Lobkowicz, jakožto biskupský vikář pro západní část pražské arcidiecéze. Pan biskup se dost divil, že se udílí tolik křtů ve filiálním kostele, a zřejmě se divili i bratři dominikáni, když museli pak všechny tyto křty zapisovat do své matriky, poněvadž jsme patřili do jejich farnosti. Ačkoli jsem do Lobez přešel z arciděkanství, byli jsme v užším kontaktu s kněžími od sv. Bartoloměje, kterým jsme také příležitostně pomáhali. Kontakt s pomalu se rozvíjejícím dominikánským konventem byl poměrně malý. Přitom se dominikáni starali o některé pastorační záležitosti i v našem okolí - návštěvy nemocných a hlášení některých pohřbů. To bylo patrně důvodem, proč se tehdejší provinciál dominikánů P. Duka začal angažovat pro zřízení nové farnosti u našeho kostela. Zatímco v roce 1990 jsme počítali s tím, že se budeme převážně věnovat nevelkému počtu věřící mládeže z Plzně a okolí - proto původní název střediska zněl “Salesiánské středisko sv. Martina pro mládež a katechezi”, byla situace na jaře 1992 zcela jiná. V budově střediska probíhala každodenní oratoř a několik kroužků, v neděli jsme měli oratoř v tělocvičně blízké školy a kromě toho jsme učili na 12 základních školách a jednom gymnáziu náboženství (s názvem “základy křesťanství”). To všechno zajišťovali čtyři salesiáni: P. Michal Kaplánek a tři studenti teologie na dvouleté praxi (asistenti): Jiří Caha, Tomáš Mareš a Josef Mendel. Přestože jsme už jednali o příchodu P. Aloise Hurníka do naší komunity, bylo nám jasné, že na převzetí farnosti nemáme dostatek lidí. Proto jsem se při jednání na kněžské poradě někdy v létě 1992 proti vzniku nové farnosti bránil. Jednání byl přítomen mimo jiné i P.Duka, který mi na moje námitky proti zřízení nové farnosti připomenul, že jsem v r. 1990 o převzetí nové farnosti stál. Vzhledem k tomu, že bylo celkem jasné, že zřízení nové farnosti je pro obyvatele Lobez a Doubravky výhodné, nebylo možné se nadále vzniku farnosti bránit. A tak jsem koncem roku 1992 obdržel spolu s dekretem o zřízení nové farnosti také výše zmíněné ustanovení “prvofarářem” v Lobzích. Věc měla ovšem několik “háčků”: dekrety byly vyhotoveny, ale přitom nebyly vyjasněné právní a majetkové záležitosti. Spravovali jsme například kostel sv. Jiří na Doubravce, který byl pak ještě delší dobu v majetku arciděkanství. Závažnějším problémem bylo, že jsme byli farnost bez fary. Patrně při zřizování nové farnosti nikomu nedošlo, že středisko, v němž byl prakticky celodenní provoz, může těžko sloužit také jako fara. To byl také důvod, který nás vedl k tomu, že jsme v r. 1994 zahájili přístavbu na jižní straně kostela. Také otázka hranic farnosti nebyla řádně projednána. Když jsme upřesňovali hranice, dali jsme přednost nejjednoduššímu řešení: totiž aby se hranice naší farnosti kryly s hranicemi městského obvodu Plzeň 4, do něhož spadají nejen Lobzy a Doubravka, ale např. také Červený Hrádek, který do té doby náležel do farnosti Dýšina. Domnívám se, že někteří obyvatelé Hrádku a Dýšiné dosud nevědí, že patří do naší farnosti - hrádečtí totiž chodí navštěvovat hroby svých zemřelých na dýšinský hřbitov. Farář - a zejména prvofarář - musí být řádně instalován. Proto přijel pan biskup Lobkowicz. Musím se přiznat, že jsem to tehdy ani moc nechápal. Nepočítal jsem totiž s tím, že může ustanovení farnosti nějak ovlivnit formu naší pastorace. Dal jsem to také jasně najevo při poděkování při tomto obřadu. Sdělil jsem věřícím, že nemáme moc sil, a že jestli chtějí, aby farnost fungovala, musí to vzít především oni sami do rukou. Zkušenost ovšem ukázala, že jsme to stejně museli vzít do rukou nejprve my - salesiáni.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.