Začátky salesiánského díla v Plzni V.
Mezinárodní kontakty Sedmdesát kilometrů, které dělí Plzeň od bavorské hranice - to je skutečnost, která předučila také nás k mnohostranné spolupráci s našimi západními sousedy. K prvnímu kontaktu došlo na popud profesora Kappla z Řezna o vánocích 1991. Tehdy se v Praze konalo Evropské setkání mládeže pořádané komunitou v Taizé. Na toto setkání přijeli také salesiáni z Řezna spolu s několika mladými lidmi. Profesor Kappl nás už znal z vyprávění pana Ženíška a P. Adriána Zemka a vyprávěl o nás řezeňským salesiánům. Ti projevili zájem se s námi seznámit. A tak jsem využil příležitosti setkání Taizé a sešel jsem se v bytě pana Knotka v Kobylisích s P. Schweigerem. Ten mě pozval do Řezna na návštěvu, která se uskutečnila 30. ledna 1992. Od této návštěvy začaly pravidelné kontakty s řezeňskými salesiány. Brzy jsme se tam vypravili i se skupinou mládeže a byli jsme velmi pěkně přijati. Také my jsme se snažili oplatit našim přátelům jejich pohostinnost. Protože naše vzájemné vztahy byly otevřené, spontánní a nekomplikované, byl to přínos pro obě strany. Salesiáni z Řezna byli nadšeni naší odvahou a úspěchy. Vyprávěli o nás ostatním německým salesiánům a jejich přátelům, kteří se u nás při svých cestách do Čech vždycky rádi zastavili. A ti zase rádi ocenili naši pohostinnost malým finančním příspěvkem na rozvoj střediska. Kontakt s německými salesiány byl pro nás přínosný také tím, že nám umožnil poznat mezinárodní rozměr salesiánského poslání a význam kontaktů mezi mládeží různých národů. Zpočátku jsem nechápal, proč stojí naši němečtí přátelé tolik o to, aby se také jejich mládež setkávala s naší mládeží. Postupně jsem objevil význam těchto vztahů: každý osobní vztah mezi mladými lidmi různých národů obohacuje, bourá předsudky a vytváří předpoklad ke spolupráci. Vrůstáme postupně do Evropy, v níž pro mezinárodní koncerny, nesčetná kulturní a politická hnutí, ale bohužel i pro mezinárodní zločin neexistují hranice mezi jednotlivými zeměmi. Chceme-li jako křesťané pozitivně ovlivnit vývoj Evropy, musíme se také spojit a spolupracovat. A k tomu vytváří první předpoklad vzájemné poznání, osobní zkušenost a přátelství. Těžko lze na tomto místě vypočítat, kolik kontaktů v zahraničí jsme navázali.Vedle přátelství s řezeňskými salesiány, profesorem Kapplem a dalšími jejich známými, je třeba se zmínit především o přátelství s farářem Gerhardem Hufem z Chamu. Také moje seznámení s farářem Hufem by mohl někdo označit za náhodu. Osobně jsem přesvědčen, že se i tady jednalo o zvláštní Boží „režii“. V létě 1992 oslavovalo Kolpingovo dílo v Chamu kulaté výročí. Při této příležitosti byl uspořádán festival dechových hudeb, na něž byly pozvány také dechovky z Čech. K programu takových slavností patří v Bavorsku také slavnostní bohoslužba. Protože organizátoři slavnosti počítali s účastí hostí z Čech, považovali za potřebné zajistit, aby i mše svatá byla dvojjazyčná. To znamenalo pozvat nějakého českého kněze. Tuto záležitost měla zprostředkovat překladatelka, paní učitelka Dortová z Plzně. Vyhledala tedy P. Zemka a pozvala jej na slavnost. P. Zemek pak z nějakého důvodu nemohl, a tak jsem byl pozván já. Domluvil jsem si nocleh na faře a to bylo důvodem seznámení s P. Hufem. Pan farář Huf patří do skupiny lidí, kteří se téměř nepochopitelně nadchli pro naše dílo. Do této skupiny patří ještě např. paní Anna Zahalka z Mnichova, předčasně zesnulý Rudi Kerner z Chamu a mnozí jiní. Nejednou jsem slyšel z úst německých návštěvníků našeho střediska: „Tady je to jako za dona Boska!“ Základy křesťanství První otázkou, která nás od otevření střediska trápila, byla otázka: Jak se vůbec dostat k dětem, abychom jim mohli něco nabídnout? Do kostela přichází jen děti z několika málo věřících rodin, náš pokus s plakáty byl bezúspěšný a chytat děti na ulici, k tomu jsme neměli odvahu. Pak přišel Jožka s vynikajícím nápadem: budeme dělat ve škole besedy o Bibli a třeba se někdo bude chtít dozvědět víc. A tak se Jožka s Jirkou dali do práce. Na jaře 1991 obešli všech 12 škol dvou plzeňských obvodů Plzeň 1 (Košutka, Lochotín) a Plzeň 4 (Doubravka, Lobzy). Zajímavým programem, který po dohodě s řediteli škol proběhl ve všech třídách druhého stupně, vzbudili skutečný zájem dětí. Zájemcům jsme nabídli pokračování ve formě nepovinného předmětu, který jsme nazvali „základy křesťanství“ (nechtěli jsme totiž vyplašit rodiče, kteří měli buď předsudky nebo špatné vzpomínky na náboženství). Základy křesťanství jsme učili ve šk. r. 1991/92 na všech 12 školách. Bylo to 18 skupin. Protože děti byly odpoledne zaměstnané buď odpoledním vyučováním, hudebkou nebo zájmovými kroužky, byly základy křesťanství obyčejně ráno od 7 hodin. Přes tuto ranní hodinu se těchto hodin zúčastňovalo dohromady ve všech skupinách asi 200 dětí. Ve šk. r. 1991/92 měla už naše malá komunita čtyři členy. K Jožkovi a Jirkovi přibyl třetí asistent Tomáš Mareš z Prahy, který dokázal „přistoupit do rozjetého vlaku“ našeho díla. Ačkoliv to pro něj nebylo vždycky lehké, dokázal překonávat všechny potíže, a svým přístupem a dary se stal velkým obohacením pro naši komunitu. Náš denní řád byl tehdy značně tvrdý. Vstávali jsme obyčejně ve čtvrt na šest, jeden čas i ve tři čtvrtě na pět. Před odchodem (resp. odjezdem) do školy jsme chtěli stihnout aspoň modlitbu breviáře a rozjímání, případně také snídani (od toho jsme pak myslím upustili). Ve tři čtvrtě na sedm jsme naskočili všichni čtyři (z toho dva s kytarou) do auta a jeli jsme učit. Na většině škol byly dvě skupiny, a tak šli obvykle dva z nás do jedné školy a dva do nejbližší druhé školy. Tak to bylo každý den. Dva dny v týdnu jsem se výjezdu nezúčastnil, protože jsem měl ráno v 6.45 mši svatou. Kromě výuky základů křesťanství jsme vyučovali ještě několik skupin náboženství na arciděkanství. Díky tomu jsme přišli do kontaktu s větší částí dětí, kteří měli zájem o náboženství. Těžištěm byla příprava ke svátostem, příp. prohloubení života z víry. Prázdniny Vrcholem našeho celoročního kontaktu s dětmi a mládeží se staly prázdninové pobyty. Byla to vlastně jediná oblast výchovné práce, s níž jsme měli již tehdy bohaté zkušenosti. Každý z nás prošel v mládí tzv. „chaloupkami“ - prázdninovými pobyty, které organizovali salesiáni v době totality pro děti z věřících rodin. Chaloupky se lišily od jiných táborů jak omezeným počtem účastníků, tak i katechetickým obsahem a jasným výchovným cílem. Chaloupky pro nás znamenaly školu křesťanského života. Jednou za rok měl mladý křesťan možnost prožít pár dní mezi věřícími kamarády. Bylo to něco úžasného zejména pro děti z českého venkova, které žily přes celý rok mezi spolužáky jiného smýšlení, kteří se na ně leckdy dívali jako na nějaké „exoty“. Příprava chaloupek nebyla nikdy snadná. Všichni vedoucí se museli na chaloupky pečlivě připravovat. Těžištěm přípravy bývala „témátka“ - tedy příprava na každodenní katecheze. Pedagogická příprava byla velmi jednoduchá, a přitom jasná: vedení chaloupky není žádná dovolená - na chaloupce jsem ve dne v noci pro děti, kterým chci pomoci, aby vytvořily dobrou partu. Děti se nesmí ani chvíli nudit.... Mohl bych dál pokračovat vypočítáváním zásad, které jsme měli v sobě. Možná to sem ani nepatří. Jisté je, že ideál „chaloupek“ je v nás hluboko zakořeněn a stává se chtě nechtě měřítkem, podle kterého i dnes hodnotíme prázdninové pobyty Prázdninové akce Salesiánského střediska v Plzni se sice dají s „chaloupkami“ srovnávat, někdy jsme jim i tak říkali, byly ale ve skutečnosti něco docela jiného. Situace byla jiná a účastníci byli také z větší části jiní. Přesto jsme se pokoušeli zachovat charakteristické prvky „chaloupek“. Jezdili jsme většinou v menších skupinách, některé skupiny byly chlapecké, jiné dívčí, opět jiné koedukované. Pro určité věkové skupiny (12-17 let) jsme prosazovali oddělené chlapecké a dívčí tábory. Ačkoli to bylo nepopulární, myslím si, že jsme se jednak vyhnuli mnoha nepříjemným situacím a současně jsme dětem vytvořili možnost k rozvíjení cenných přátelství, které se ve smíšené partě dostávají do stínu „prvních lásek“. Malých prázdninových akcí (většinou týdenních) bylo obyčejně kolem deseti. Každý z nás tedy musel často sám s pomocí asistentů z řad mládeže vést během prázdnin jednu až dvě chaloupky. Přesto jsme se snažili, aby na každé akci byli aspoň dva salesiáni. Tak byla zabezpečena určitá spolehlivost, bezpečnost a kvalita. Kromě malých prázdninových pobytů pro děti se staly brzy tradicí také větší akce pro mládež. Kromě námi organizovaných akcí jsme se také podíleli také na různých „masovkách“. Ačkoli moje osobní pocity při takových akcích nebyly vždycky zrovna příjemné, ukázalo se, že i tyto akce k naší práci neoddělitelně patří - ať už to bylo setkání s papežem v Čenstochové (1991) nebo v Loretu (1995), setkání „Taizé“ ve Vídni (1992/93) a v Mnichově (1993/94), celostátní setkání mládeže na Velehradě (1994), návštěva Sv. Otce (1995) atd. Tyto akce byly nesmírně náročné - jak organizačně, tak pedagogicky a pastoračně. Kořenem problému byl vždy určitý rozpor mezi oficiálním záměrem pořadatelů a mezi skutečnými zájmy účastníků. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že velké procento mládeže je při takové velké akci „úplně mimo“. Neodvažuji se odhadovat, kolik procent mladých lidí jede například na setkání „Taizé“ proto, aby se společně modlili a pro kolik procent znamená Pouť důvěry pouze „levný zájezd“. Přes všechny rušivé vlivy přinesly tyto akce svoje cenné plody. Mnozí právě zde prožili zážitek víry, z něhož čerpaly pak dlouhou dobu sílu a nadšení. Jiní zde navázali hluboké vztahy, významné pro celý jejich život. Pro nás salesiány to byla vždy také příležitost prožívat univerzalitu církve a salesiánské rodiny. Kromě účasti na hromadných „celocírkevních“ akcích, je třeba se zmínit aspoň o některých našich větších samostatných podnicích. První takovou smělou akcí byla okružní jízda do Francie a Itálie v létě 1992. Navštívili jsme Elwangen, Reichenau, Konstanz, Chémbery, Taizé, Cluny, Colle Don Bosco, Turín a La Salettu. S minimálními náklady jsme mnoho viděli a prožili. V dalších letech se stalo tradicí „Giro“ - okružní cesta na kole, případně v kombinaci s pěší (či vodní) turistikou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.