Rád bych se s vámi podělil o několik básní mojí maminky Jarmily Kaplánkové (1930-2000)
Mládí
Mám lidi trápení a motanici zlou,
chtěla bych dělat moc věcí najednou.
Už mám dost toho krásu jenom brát,
chtěla bych obrazy malovat,
zralé a zářivé jako hrozny vína,
pravdivé jak moje ve vás, lidé, víra.
A kámen v píseň proměnit
a píseň v kámen převtělit.
A z jeviště vám dávat tresť života pít,
vždyť přece hrát je jako stem životů žít.
A sny a život vdechnout v řádky knih,
byste se usmáli a poznali se v nich.
A procestovat celou zemi,
pokorně přijímati duši lidí, měst, moří, hor a stromů
a odevšad zas navracet se domů,
kde v bílém domku u jezera
na tebe, milý, čekala bych za večera.....
Modrofialové noci
Vy noci modrofialové,
nad čerstvým sněhem jiskřícím,
kdy hvězdy lesklé, jako nové,
padají modří na náš klín,
kdy cítíš fialky, ač nikde nekvetou,
a slyšíš anděly pět píseň odvěkou.
Vy noci modrofialové,
vás je tak málo v životě,
hledím-li z oken, zrak se koupe
jen v šedošedé šedotě.
Tu běžím k ohni, vzkřísit oči
v plamenech jeho řežavých,
či zkřehlý obličej svůj smutný
musím si zahřát v dlaních Tvých.
Ty noci modrofialové,zralé pro snění, pláč i smích,
ty noci modrofialové, pozdravy dálek nadhvězdných,
ty noci modrofialové, polibky lásek ztracených,
ty noci modrofialové -
pojď, utopme se v jedné z nich.
Je to moc krásný. Díky.
Ano, přímo nadzemsky krásné.
Modrofialové noci jsou vážně nádherné. Prosíme o další básně a nějakou biografii.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.