Ježíš – přítel učedníků (pátek dopoledne)V Novém zákoně se setkáváme s několika osobami, k nimž má Ježíš zvlášť blízký vztah. Je to např. Lazar a jeho sestry (srov. Jan 11,5) a učedník, „kterého Ježíš miloval“ (srov. Jan 19,23.26; 20,2; 21,7.20). Lazar je dokonce nazýván „přítelem Ježíšovým“ (Jan 11,3.11). Přesto bychom ale v hebrejské bibli, zrovna jako v Novém zákoně, marně hledali nějaké pojednání o přátelství. V hebrejštině dokonce ani slovo přátelství neexistuje.Ježíš sice nazývá své učedníky „přáteli“ (Jan 15, 15; srov. Lk 12, 4), ale původní řecký výraz, který je v evangeliu použit, označuje větší okruh lidí než jenom důvěrné přátele. Tento pojem vyjadřuje sice osobní vztah – osobní lásku, ale ta se neomezuje jenom na okruh přátel, zahrnuje všechny lidi, včetně nepřátel (srov. Mt 5,43-48, Lk 10,25-37).Bible mluví o přátelství pouze v deuterokanonických knihách, tedy v té části bible, která byla silně ovlivněna řeckým myšlením, např. v Knize Sirachovcově (Sir 6,5-17; 22,19-26; 27,16-21). Zde je přátelství charakterizováno jako vztah věrnosti a důvěry. Náš dnešní pojem přátelství vychází z řeckého myšlení, které přijali i církevní otcové, a označuje vzájemný vztah důvěry a ochoty pomoci.Bible vůbec popisuje řadu mezilidských vztahů – lásky, přátelství, žárlivosti, nenávisti, – ale zřídka kdy se zabývá jejich reflexí (biblický člověk se „nešťoural“ ve svém nitru, nefilozofoval, ale žil!).Jestliže tedy v Lukášově a Janově evangeliu označuje Ježíš své učedníky přáteli, můžeme v tom vidět úmysl svatopisce – člověka z řeckého prostředí, v němž bylo přátelství (v našem dnešním pojetí) vysoce ceněno. Anselm Grün je toho názoru, že autor Lukášova evangelia „líčí prvotní společenství církve jako okruh přátel“.Ježíš byl nejen sám přítelem svých učedníků, on dokonce budoval přátelství mezi nimi – mezi lidmi, kteří si byli asi přirozeně velice vzdálení: co měl společného celník Matouš s revolucionářem – zélótem – Šimonem? Co spojovalo patrně řecky vzdělaného Filipa s rybářem Petrem? Patrně jen osobnost Mistra dokázala držet pohromadě tyto tak rozdílné muže. Ale ani jejich soužití nebyla idyla. Z evangelií víme, že mezi Ježíšovými učedníky byla určitá rivalita. Tuto rivalitu ale Ježíš nechtěl připustit. Jeho učedníci se nemají drát o přední místa, mají sloužit tak, jako on. – „Já jsem mezi vámi jako ten, který obsluhuje“ (Lk 22,27), říká Ježíš. Vyjadřuje tak svoji roli v okruhu svých přátel, tak jak ji sám chápal: ne panovat, nařizovat, ale sloužit; nedrat se dopředu, ale být k dispozici druhým. To je podle Ježíše základní předpoklad pro vedoucí funkci v církvi.Jestliže Ježíš ve své řeči na rozloučenou nazval učedníky „už ne služebníky“, ale „přáteli“ (Jan 15,15), znamená to, že s nimi také jednal jako s přáteli: svěřil jim vše, co slyšel od svého Otce, sdílel s nimi své nejvnitřnější myšlenky. Otevřel jim své srdce.Cituji opět doslova Anselma Grüna: „Ježíšova řeč na rozloučenou v Janově evangeliu je poznamenána důvěrnou atmosférou přátelství. Cítíme, jak učedníci visí Ježíšovi na rtech, jak je jim smutno u srdce, když poznávají, že Ježíš od nich odchází, že ho smrt vytrhne z jejich středu. Ježíš je těší. Poukazuje na bolest, kterou má matka při narození dítěte – jakmile se dítě narodí, je naplněná radostí. A tak to bude i s učedníky. Sice od nich odejde, ale zase k nim přijde. Bude s nimi, i když jiným způsobem. V příbězích o vzkříšení ukazuje Jan, s jakou láskou Ježíš ke svým učedníkům přistupoval a dotkl se jejich srdce, když jedli, takže poznali: „Je to Pán.“ (Jan 21,7)“Oficiální kázání a náboženské poučování obyčejně mlčí o tom, že Ježíš měl přátele. Zdá se, jako by to bylo něco nepatřičného, kdybychom přiznali, že byli lidé, k nimž měl Ježíš lidsky blízko. Lidová zbožnost si ovšem zachovala vnímavost pro tuto lidskou stránku osoby Ježíšovy. Stejně tak i křesťanské umění. Copak právě mariánská zbožnost není jedinečným svědectvím o tom, že křesťanský lid vnímal, že Maria, jako osoba Ježíši lidsky nejbližší, má i nám, co říci? A co různá vyobrazení sv. Jana „miláčka Páně“, který spočívá na Ježíšových prsou anebo Marie z Magdaly, která se s láskou dívá na svého Mistra.Jistě stojí za to, zastavit se u tohoto prvku Ježíšovy osobnosti – u jeho vztahu k ženám.Anselm Grün nadepsal jednu z kapitol své knížky Ježíš – přítel žen. Grün konstatuje, že ženy byly stejně učedníky Kristovými jako muži. Když se v Markově evangeliu mluví o lidech, kteří Ježíše následovali, používá evangelista stejný výraz „následovat“ jak pro učedníky – muže, tak pro ženy, které šly za Ježíšem. A to bylo v tehdejším světě něco nového. Rabíni měli kolem sebe jenom muže – a ve skupině Ježíšových učedníků měly ženy zjevně stejné (obdobné) postavení jako muži.Zejména evangelista Lukáš velmi citlivě sleduje Ježíšův vztah k ženám; popisuje, že Ježíše na jeho cestách doprovázeli nejen apoštolové, ale i „některé ženy, které zbavil zlých duchů a nemocí“. Tyto ženy podporovaly také hmotně Ježíše a jeho učedníky (Lk 8,2n). Z toho vyplývá, že s Ježíšem byly na jeho cestách také ženy, k nimž měl osobní vztah – ženy, které uzdravil, kterých se dotkl, které „narovnal“, osvobodil od démonické moci, to je od toho, co bránilo rozvinout plně jejich osobnost. Anselm Grün říká: „Ježíš je obnovil v jejich ženské důstojnosti.“ A tyto ženy mu vracely jeho náklonnost. Dávaly k dispozici nejen svůj majetek, ale i své schopnosti.Typickým příkladem ženy – učednice je Marie – sestra Marty, která podle evangelia „sedí u Ježíšových nohou“, což byl charakteristický výraz označující učednictví (Lk 10, 38 srov. Sk 22, 3). Žena je tedy stejně jako muž Ježíšovým učedníkem. Rozhovor Ježíše s Marií a Martou je ukázkou jak otevřeně a bez zábran jednal Ježíš se ženami: přijal jejich pohostinnost, ale současně se nenechá jen obsluhovat, ale jedná s nimi jako s učedníky – mluví s Marií o tom, co jí leží na srdci; vstupuje do konfliktu obou sester, aniž by některou z nich zranil a aniž by ztratil vlastní názor a vlastní tvář. Jeho stanovisko je jasné a současně uctivě k oběma ženám.Nejhlubší přátelství spojovalo Ježíše patrně s Marií Magdalénou. Vyhnal z ní „sedm zlých duchů“. Vděčila mu za nový život. Když zemřel, zhroutil se jí svět. Ale její láska překonala i smrt. Setkání Marie Magdalény se vzkříšeným Kristem je příběhem lásky. Když čteme, jak evangelium popisuje její ranní spěch k hrobu, nemůžeme si nevzpomenout na hledání milého, o němž mluví Píseň písní. Maria jde ještě za tmy k hrobu, ale Kristovo tělo nenalézá. Hrob je prázdný. Ale ona se s tím nemůže spokojit. Neodchází. Pláče nad tím, že vzali Pána z hrobu, a ona ani neví, kam jej položili. Nakonec se obrací na zahradníka. A ten ji oslovuje vlastním jménem – slovem a způsobem, který se dotýká jejího srdce: „Marie!“ A ona odpovídá: „Rabbuni!“, což znamená „můj mistře“ (Jan 20, 16). Tím vyjadřuje svoji lásku k Ježíši. Ježíš není pro ni jenom „Mistr“, kterého mnozí uctívají. On je „jejím Mistrem“, Mistrem, k němuž má ona hluboký osobní vztah, který zasáhl hluboce do jejího života. Patří jí – a tak jedná podobně jako žena v Písni písní: „Sotva jsem od nich poodešla, našla jsem toho, jejž miluje duše má. Chopila jsem jej a nepustila…“ (Pís 3, 4). Ježíš jí dovoluje, aby s ho dotkla, ale přitom stanoví jasné hranice: „Nezadržuj mě, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci.“ (Jan 20,17). Ježíš je jejím přítelem, ale jeho poslání je větší. Musí vystoupit k svému Otci a odtud se opět vrátit mezi své učedníky.Mnoho mužů a žen v dějinách církve žilo z přátelství s Ježíšem. Také nás bude víra motivovat a obšťastňovat, když objevíme, že Ježíš může být naším přítelem. Podněty k zamyšlení:
· Jaký význam má pro mě přátelství? Potřebuji přátele?· Možná někdy sníme o člověku, který by nám úplně rozuměl. Možná očekáváme toto dokonalé porozumění od svého partnera v manželství, a přitom si uvědomujeme, že se nikdo nemůže s námi úplně a zcela identifikovat. Uvědomil/a jsem si, že tato touha je vlastně vyjádřením touhy po věčné Boží lásce? Prožil/a jsem někdy, že je to právě Kristus, který může být přítelem, jenž mi ve všem rozumí?· Pokouším se vytvořit si autentické osobní vztahy k těm, s nimiž mě spojuje společná víra, společné poslání?· Jakou hraji roli ve společenství? Chci hrát dominantní roli nebo chci být nenápadný? Umím druhým posloužit a umím současně i přijmout projev přátelství a pohostinnosti, aniž bych přitom myslel/a na to, že se musím „revanšovat“? Orientuji se ve svých přátelských vztazích – k mužům i k ženám? Uvažuji nad svými vztahy, aby se mi nevymkly z rukou? Nemám zbytečný strach, vyjádřit svůj vztah k druhému člověku? Uvědomuji si, že i moji nejbližší potřebují občas slyšet a cítit, že je mám rád/a?
Děkuju moc, tohle bylo (je) moc krásný.
moc pěkný..:o)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.