Svědectví je centrálním pojmem v církevních dokumentech, které se zabývají úkolem křesťanů ve společnosti. Tento Pojem svědectví bývá často špatně pochopen. Buď se chápe jako výzva k fanatickému „vydávání svědectví“ anebo se prostě ignoruje. Opravdové svědectví je naproti tomu úzce spojeno s náboženskou zkušeností svědka. „Každý křesťan je svědkem své vlastní osobní víry, a sice svědkem víry v Boží lásku k němu samému i ke všem lidem. Tuto víru nemůže vůbec dosvědčit. K obsahu jeho svědectví patří, že ukazuje druhým, jak se sám cítí napojen na Boží lásku k celému lidstvu a jak z této Boží lásky k bližním dál žije.“ Člověk se už tím, že se stává křesťanem, současně stává i svědkem. A v tomto svědectví je Bůh sám přítomen: „Ve svědectví křesťana pokračuje sebesdělení Boha skrze jeho svědka Ježíše. On je v procesu svědectví přítomen. V osobě svědka potkává ten, kdo svědectví přijímá, Ježíše přítomného. Svědek a ten, kdo jeho svědectví přijímá jsou v Bohu Otci skrze Ducha svatého spojeni. Při svědectví se realizuje zachraňující jednání Boží vůči lidem, na kterém se podílí také svědek.“ Svědectví není tedy žádná konkrétní aktivita nebo určitá metoda předávání víry. Svědectví je důsledkem víry: „Při vydávání svědectví nejde o nějakou aktivitu navíc, ale o sebesdělení lidí, kteří věří. Z jejich mluvení a jednání se dá poznat, že se rozhodli přijmout Boží lásku jako závaznou životní orientaci a že chtějí všechna konkrétní rozhodnutí zaměřit k tomu, aby si přivlastnili Ježíšův způsob jednání.“ Pokud jsme vyzýváni stát se svědky (a to se týká také mladých lidí, a dokonce i dětí), nejsme vyzývání k nějakým zvláštním úkonům, ale k neustálému procesu, v němž se z nás postupně stávají svědci. Máme uvědoměle vrůstat v Krista, a už tím se stáváme svědky. Pokud by ten, kdo má být svědkem (např. pastorační pracovník) „nebyl zapojen v posilování křesťanské kompetence, která vychází ze zkušenosti“, tzn. pokud se nesnaží o zvnitřnění své osobní víry, může vést jeho snaha o předávání víry „buď k násilnému fanatismu anebo k ochromující rezignaci“: „Bez vývoje živého osobního vztahu k Bohu lásky, o němž se svědčí, a bez postupu vpřed v procesu vlastní zkušenosti víry se stává pokus svědčit o víře formalitou, opakováním a úpadkem svědectví.“ Vlastním činitelem v procesu vydávání svědectví je Bůh: „Bůh není jenom tím, kdo dal úkol vydávat svědectví, on je rovněž obsahem každého křesťanského svědectví a současně jeho vlastním subjektem. V svědectví křesťana pokračuje sebesdělení Boží v jeho svědkovi Ježíšovi. On je ve svědectví přítomen. Kdo přijímá svědectví, setkává se ve svědkovi s přítomným Kristem. Skrze Ducha svatého je ten, kdo svědectví přijímá spojený se svědkem a s božským Otcem. Při svědectví se realizuje zachraňující jednání Boží pro lidstvo, na němž má svědek podíl.
Děkuju za objasnění pojmu. Často používáme fráze, kterým nerozumíme. Stále je, co se učit :-).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.